Powders I Have Used (Moje střelné prachy)

aba 11 June 2007

annie_ikona.gif Originální vzpomínky - Miss Annie Oakley

Zpracoval Joe, Viktorie, Peggy a spol.

Autentické vzpomínky fenomenální střelkyně na zkušenosti se zaváděním bezdýmého prachu, doplněné komentáři uvádějícími memoáry do historicko – technických souvislostí.

Úvodem o autorce vzpomínek

Annie Oakleyová byla vynikající exhibiční střelkyně, která se proslavila zejména vystupováním v cirkuse Wild West Show Williama „Buffalo Billa“ Codyho. Mimo jiné byla oblíbenkyní slavného náčelníka Sitting Bulla, rovněž vystupujícího ve Wild West Show.
Narodila se roku 1860 v Patterson Township, Darke County, Ohio.
Pravým jménem se Annie jmenovala Phoebe Ann Mosesová, provdaná Buttlerová, jméno Miss Annie Oakley byl umělecký pseudonym. Její manžel Frank Butler byl rovněž exhibičním střelcem (ve vaudevillech), a k jejich seznámení došlo při exhibiční soutěži, kde nad ním Annie zvítězila.
Od r. 1884 se živila spolu s manželem exhibiční střelbou a od roku 1885 měla smlouvu s Wild West Show. Její manžel rychle pochopil, že je výhodnější, aby dělal Annie manažera a servisní zázemí.
Annie byla fenomenální střelkyní ze všech dlouhých i krátkých zbraní – z tohoto pohledu je zajímavé, že v následujících vzpomínkách hovoří pouze o brokové střelbě.
Již za rok po podpisu první smlouvy, v r.1886 přijela Annie s Wild West Show do Evropy. K této době se vztahují dále citované vzpomínky.
Po rozpadu Codyho show se vrátila do rodného Ohia a adoptovala osm sirotků a dala jim všem výtečné vzdělání (sama nechodila do žádné školy).
Annie Oakley zemřela 3. listopadu 1926 v Greenvillu, Ohio.

Dále uvedené vzpomínky jsou zajímavým pohledem na dramaticky se měnící dobu koncem 19. století, kdy byly postupně černopraché zbraně nahrazovány moderními typy na bezdýmý prach.
Kromě autenticity jsou vzpomínky zajímavé také určitou mírou neznalosti nebo naivity, kterou by čtenář od exhibiční střelkyně asi neočekával. Řada tvrzení je velmi nepřesných, povrchních, nebo přímo kontroverzních, přičemž o důvodech se můžeme často jen dohadovat.

Považovali jsme proto za vhodné vložit přímo do původního textu komentáře, které vysvětlují nebo uvádějí do souvislosti některé pasáže, které by se jinak možná zdály nezajímavé. Doufáme, že to zároveň nezasvěcenému čtenáři usnadní čtení článku.
 

Powders I Have Used (Moje střelné prachy)

Často jsem přemýšlela nad tím, co by dnešní lovci a závodní střelci řekli, kdyby měli používat některý z prachů, které jsem používala během mých třiceti let střelby ve čtrnácti různých zemích. Myslím, že několik pokusů by vyléčilo veškeré stížnosti na skutečně vysoce kvalitní střelný prach vyráběný v Americe. Když jsem začínala se střelbou na poli v severní části Ohia, mou puškou byla jednohlavňová předovka, a pokud si dobře vzpomínám, měla kalibr 16. Používala jsem černý prach (DuPont's, nejlevnější třídu) ale ucpávky vlastní výroby z lepenkové krabice a myslela jsem si, že mám nejlepší zbraň a střelivo na zemi. Tak či tak jsem dokázala zabít mnoho jeřábků, křepelek a zajíců, jichž bylo v těch dobách dost a dost.
Můj otec byl poštovní doručovatel a jezdil dvakrát týdně do okresního městečka Greenville. Jezdíval dvacet až čtyřicet mil denně - dnešnímu člověku zvyklému na dobré cesty se to zdá málo, ale tenkrát to byla dlouhá cesta po bahnitých cestách, často i v hlubokém sněhu. Při každé cestě do města brával i mnou ulovenou zvěřinu, kterou směnil za střelivo, potraviny a jiné. Před pár lety jsem měla ukázku střelby v Greenville a potkala jsem starého pána, který skupovával všechnu mou zvěřinu. Ukázal mi staré účetní knihy, v kterých byly záznamy o množství masa, které odkoupil. Neřeknu Vám kolik to bylo, abych nebyla odsouzena jako nenasytný lovec, ale každý, kdo se kdy pokoušel uživit a zaopatřit rodinu z dvaceti sedmi akrů chudé půdy, mi snadno porozumí, že to byla těžká věc a že každý cent pocházející z prodeje posílané zvěřiny nám pomáhal.
oakley_annie.gifDobře si vzpomínám na jeden Štědrý večer, kdy bylo všude mnoho sněhu a stále padal další. Otec se na svém návratu opozdil a domů přijel až dlouho po setmění. Srub byl osvětlen planoucími poleny ve velkém krbu, nad kterým visely naše punčochy – punčochy s mnoha zalátanými místy, ale díky naší mamince bez děr. Ráno po Štědrém večeru jsme se probudili ještě před svítáním. Všichni jsme dychtili zjistit, co nám přinesl Santa Claus. Má punčocha byla tak těžká, že nevisela z krbové římsy, ale byla položena na stole. Když jsem ji vybalila, spíše jsem vytáhla věci ven, zjistila jsem, že v ní byla jedna plechovka loveckého černého prachu DuPont Eagle (podobný dnešnímu DuPont Black Rifle Powder), pět liber kulek a dvě krabice perkusních zápalek, to vše jako dar od obchodníka, který vykupoval moje úlovky. Byla to má první plechovka prvotřídního prachu a trvalo mi mnoho dní, než jsem se odhodlala ji otevřít, neboť to byl, jak mě ujišťoval obchodník, nejlepší prach na trhu a já nedoufala, že bych kdy získala další plechovku prachu takové kvality.
Moje první opravdová puška byla lankasterka ráže 16, vyrobená firmou Parker Brothers. Byla moje! Byla jsem na ni pyšná. Puška byla dodána se stovkou mosazných nábojnic. Ty jsem plnila černým prachem DuPont, a tak jsem to dělala i poté, co jsem se přidala k Wild West Show. Vždycky jsem používala ucpávku o dvě čísla větší, aby se neuvolňovala střela v druhé hlavni.
Občas se usmívám, když slyším střelce hovořit o terčích, co jdou těžko rozbít. Za mých dnů se vyráběl jen jeden druh – Ligowského hliněné holuby. Byly zhotoveny z červené hlíny a mnoho jich bylo přepálených a tvrdých jako kámen. Používala jsem měkké broky č. 6., protože tvrzené střely by se odrážely.
Úplně poprvé, kdy jsem použila bezdýmný prach, to bylo roku 1884 a jmenoval se "Ditmar." Stejně jako všechny bezdýmné prachy nebyl použitelný v mosazné nábojnici a nebyl dostatečně uspokojivý, když byl nacpán v papírovém plášti, takže to pro mě znamenalo návrat k černému prachu.
Komentář: Proč Annie tvrdí, že se bezdýmý prach nedá použít v mosazných nábojnicích přesně nevíme. Můžeme se jen dohadovat, že to bylo kvůli korozním a tepelným vlastnostem prvních nitrocelulozových prachů. Zničila by si totiž své vzácné nábojnice, sloužící pro opakované přebíjení.
První pokusy s nitrovanou celulozou (střelnou bavlnou) sahají do roku 1846 a v padesátých a šedesátých letech 19. století probíhaly intenzivní pokusy využít potenciál střelné bavlny, ale s rozporuplnými úspěchy, zejména proto, že homogenitu a stejnou kvalitu nitrocelulozy nejde uspokojivě zajistit, což potvrzují i následující řádky:
annie2.gifMá další zkušenost byla s americkým bezdýmným prachem, který byl oproti ostatním poněkud vylepšen, ale stále dalece nevyhovující, protože ani dvě plechovky nebyly stejné. Takže to pro mě znovu znamenalo návrat k černému prachu.
Má první zkušenost s prachem zn. Schultze sahá do roku 87, kdy ho Angličan jménem Graham přivezl do naší země. Během ukázky vlastností prachu Schultze bylo jeho zvykem rozříznout nábojnici, vysypat z ní prach na ruku a zapálit ho sirkou, aby předvedl, jak stejnoměrně shoří. Během jednoho horkého dne měl ale ruku vlhkou od potu a když začal se svou ohnivou ukázkou, prach přilnul k jeho dlani a ošklivě ho popálil. Pak s takovou ukázkou přestal.
Ačkoli anglický Schultze daleko předčil ostatní bezdýmné prachy oněch dnů, nedá se srovnávat se současným americkým prachem Schultze. Zrnka byla jemná a vyžadovala opatrné nabíjení, protože přemíra tlaku spolehlivě rozmačkala zrnka na drť, a jelikož bylo nemožné udržet stejný tlak v každém náboji při ruční přípravě, výsledek byl často velmi neuspokojivý. Dobře si vzpomínám, když jsem poprvé zkusila použít tento prach při střelbě na holuby. Můj manžel, který mi vždy přebíjel náboje, svěřil jejich přebíjení v tomto závodě profesionálnímu přebíječi z New Yorku, protože ještě nikdy tímto prachem nenabíjel a nechtěl riskovat, že to udělá špatně. Ovšem jak jsme později zjistili, ten člověk, kterému jsme přebíjení svěřili, o tom nevěděl o mnoho více než můj muž. Nicméně, zcela jistě natlakoval každý náboj tak, že výsledkem byl občasný zásah, mnohem častěji ovšem ustřelení několika per nebo díra v prkenném plotě vzdáleném 100 yardů, ukazujíce tak místo zásahu. Netřeba říkat, že jsem prohrála tento zápas s nejnižším skóre, jakého jsem kdy dosáhla. Tři dny na to jsem soutěžila na 50 ptáků proti kapitánu Brewerowi v parku Point Breeze ve Filadelfii. Tentokrát jsem se znovu vrátila k černému prachu DuPont. Prohrála jsem souboj o jediného ptáka. Mé skóre bylo 46, což bylo zadostiučiněním pro mne samotnou stejně tak jako pro všechny přítomné, zvláště protože bylo větrno a střílelo se na otevřeném prostranství.
Když jsem v roce 1886 jela do Anglie, objevila jsem tam velmi dobrý bezdýmný prach, anglický Schultze. Manžel podnikl cestu do Schultzeho továrny, aby zjistil jak přebíjet, při čemž jedinou otázkou bylo zjištění správného tlaku. Nebylo to tak jednoduché, jak se možná zdá, protože všechny náboje se tehdy přebíjely ručně. Od té doby jsem používala prach Schultze, kdykoliv bylo možné jej získat. Ve stejné době jsem experimentovala s každým novým prachem, stále hledajíc nějaký lepší, ale vždy jsem se vracela k prachu Schultze, který nebyl problém v anglických državách sehnat.
Komentář: Zde je nutné podotknout, že používání prachu Schultze nebylo ve skutečnosti používáním pravého bezdýmného prachu. Protože v oněch časech stále nebyl vývoj nitrocelulozových prachů uspokojivě dokončen, dočasně se ujal hybridní výrobek, což byl právě prach Schultze, někdy také nazývaný „zlatý prach“. Schultze vyvařil v sodě dřevěné piliny, vybělil je chlornanem a potom částečně nitroval. Do takto vniklé nedokonalé nitrocelulozy přidával ledek a směs granuloval a zrna leštil za pomocí parafinu. Šlo tedy o přechod mezi černým střelným prachem a prachem bezdýmným. Vlastnosti byly uspokojivé pro lovecké zbraně, ale žádná armáda tento prach nikdy nezavedla.
Moje opravdové potíže začaly, až když jsem přijela do Francie, protože tato země měla monopol, což znamenalo, že nesměl být importován žádný prach. Nevěděla jsem to, dokud jsme nepřijeli do Le Havru. Měla jsem kolem 50 liber prachu Schultze, za který, jak jsem očekávala, zaplatím clo. Velmi mě zklamalo, když jsem se od našeho agenta dozvěděla, že prach nemůže být vyloděn. Měla jsem obavy, abych při své první návštěvě Paříže střílela co nejlépe, jelikož jsem byla velmi silně inzerována a mnoho se ode mě očekávalo. Neznamenalo to úspěch jen pro mne samotnou, ale pro celou Wild West Company. Dobrá! Propašovala jsem ho tedy způsobem, jaký jistě nikdo přede mnou nezkusil. Ve Wild West Company nás bylo 5 žen jezdících na koni. Tehdy byla velmi moderní vyztužená zadní část sukně (takzvaný Honzík). Já sama jsem ji nikdy nenosila, ale při této příležitosti jsem to ráda využila a vyrobila si tuto výztuž pod sukní z gumových nádržek na vodu naplněných prachem. Přilákali jsme dost pozornosti, když jsme sestupovali po prkně z lodi, protože, přestože Honzík byl původem z Francie, tenkrát již z módy vycházel. Pronesli jsme prach bez potíží. Mám důvod vzpomínat na svou první zkušenost s francouzským bezdýmným prachem, neboť mi roztrhl hlaveň mé nejlepší pušky, naštěstí bez zranění kohokoliv z okolostojících či mě. Můj muž připravil náboje přesně podle návodu, který náš tlumočník přečetl na plechovce, a až později jsme zjistili, že za vlhkých či deštivých dní bylo nutné zvýšit dávku prachu a naopak za teplých dní ji snížit. Já jsem měla nabito pro vlhko a střílela jsem za velmi horkého dne. Poté mi můj muž vždy připravoval náboje každé ráno nově, protože nevěřil ani předpovědi počasí.
Komentář: V této epizodě se Annie, jak se zdá, poprvé setkala se skutečným seriově vyráběným výkonným bezdýmným prachem hodným toho jména, i když s jistými výhradami. Francie totiž zavedla r. 1885 prach nazývaný „poudre B“, vyráběný podle Vielleho patentu. Byl to první masově používaný želatinovaný prach. Asi je na místě vysvětlit pojem želatinace. Protože samotná nitrocelulosa má příliš vysokou a příliš rozmanitou rychost hoření (zjednodušeně), byl hledán postup, jak rychlost ovlivnit a prach homogenizovat. To se povedlo objevením možnosti rozpustit nitrocelulozu v nějakém rozpouštědle, a hmotu podobnou želatině zpracovat do šupin. Vielle používal jednak v eteru a alkoholu rozpuštěnou vysoce nitrovanou celulozu, ale ještě stále do ní přidával nitrocelulozu méně nitrovanou, která si udržela formu vláken a napomáhala vytvoření granulí. Tím se „Poudre B“ lišil od plnohodnotných bezdýmých prachů. Není divu, že tento prach roztrhl hlaveň. Zbraně konstruované pro černý prach obecně nevyhovovaly (a nevyhovují) použití daleko výkonnějšího bezdýmého prachu.
annie1.gifKrátce poté, co jsem přijela do Paříže, stala jsem se čestným členem vedoucího klubu ve střelbě na holuby. Díky tomu jsem získala právo soutěžit ve střeleckých soutěžích. Pro tyto účely jsem si šetřila svou zásobu prachu Schultze. Mezi členy klubu bylo mnoho výborných střelců a potřebovala jsem nejlepší zbraň a střelivo, pokud jsem si mezi nimi chtěla udržet svou úroveň. Brzy jsem zjistila, že nejlepší střelci také používali Schultze, propašovaný pravděpodobně na jejich soukromých jachtách.
Když jsem poprvé přijela roku 1886 do Evropy nezáleželo jak dobrá byla moje střelecká show, musela jsem se účastnit soutěží ve střelbě na holuby, pokud jsem chtěla být pokládána za skutečného střelce (střelba na holuby byla v té době národním sportem). Dovolte mi ale poznamenat, že ptáci používaní v Anglii a na kontinentě dělali střelbu v mnohém jinou a náročnější než v Americe. Ptáci byli malí a velmi rychlí, většina z nich byla k tomuto účelu speciálně vyšlechtěna. Stáli 5$ za tucet. Přestože zastřelení ptáci patří klubu, já jsem vždy trvala na tom, aby moji byli zasláni místním chudinským nemocnicím.
Po osmi měsících v Paříži jsem se vydala na turné jižní Francií, kde se konalo několik střeleckých turnajů. Rozhodla jsem se jich zúčastnit, neboť, přestože jsem byla profesionální střelec, členství v pařížském klubu mne k tomu opravňovalo. Touto dobou jsem již spotřebovala všechny zásoby prachu Schultze a musela jsem opět použít francouzský prach. Prvně jsem střílela v Lyonu, kde se nachází výborný střelecký klub. Mé výsledky byly mizerné. Částečně to mohlo být způsobeno mou nedůvěrou v náboje, v každém případě mne tři dny střelby stály 200$, protože jsem ani jednou nevyhrála. Následující týden se konal velký turnaj v Marseille. S mužem jsme se rozhodli, že to zkusíme ještě jednou.
Den po našem příjezdu jsem dostala zprávu, že mám na celnici balíček a zároveň jsem našla anonymní dopis z Anglie, v kterém stálo, že mi zasílají dva tucty čerstvých vajec a žádají mne, abych obal nevyhodila, dokud ho nevyzkouším ve své pušce. Na celnici na mne čekala velká, bezpečně obalená, plechová krabice. Vůbec mi nešlo na rozum, proč je zapotřebí tak velké krabice na dva tucty vajec. Celník otevřel krabici a tam byla vejce uložená v prachu Schultze, jak mi jej poslali přátelé z Anglie. Ráda jsem zaplatila 40 centů clo za vejce. Nikdy jsem ve svém životě nestřílela lépe než v dalších třech dnech, kdy jsem vždy buď vyhrála nebo se o vítězství dělila. Možná, že jsem měla lepší formu, ale jsem si jistá že Schultzeho prach se na mých výborných výsledcích podílel nemalou měrou. Po konci soutěžní střelby mě požádali, abych zkusila tři ptáky dvouhlavňovou puškou, což jsem přijala. Stála jsem 25 yardů od klece a se štěstím sestřelila všechny tři, jednoho z nich druhou hlavní. Klub je vystavil, a pokud jsem správně informována, stále ještě jsou součástí výstavky v budově klubu. Kromě toho, že mé výhry mnohonásobně převýšili prohru z předcházejícího týdne, klub mně předal nádhernou zlatou medaili.

Komentář: K pobytu v Anglii jen tolik, že tam byl cca od r. 1889 vyráběn výkonný bezdýmý prach známý pod jménem kordit. Byl vyráběn na základě výzkumů Abela a Dewara rozpouštěním nitrocelulozy v acetonu a nebyl používán nikde kromě britského imperia. Ten ovšem Annie ještě používat nemohla, a asi by to také nedopadlo dobře. Do armádní výzbroje byl kordit zaveden r. 1892.

Ve Španělsku jsem nenarazila na žádný bezdýmný prach, pouze na podřadný typ černého prachu, ale vzhledem k tomu, že jsme si mohli nechat po zaplacení cla zasílat anglický prach, neměli jsme žádné problémy. Španěly jsem shledala špatnými střelci, jejich představou sportu jsou spíše býčí zápasy.
Itálie nemá žádný bezdýmný prach ale mnoho dobrých střelců a klubů ve střelbě na holuby. Po zaplacení cla bylo možné nechat zaslat nabité nábojnice ale nikoliv samotný prach. Nechávala jsem si posílat nábojnice s prachem. Abych se ujistila nejlepším možným přebitím, prach se z nich vysypával a nábojnice byly znovu přebíjeny.
Našla jsem jeden klub v Římě s nízkou účastí – nebylo se čemu divit! – nadhazovali zde cíl ze 70 metrů. Všechna skóre včetně mého vypadala žalostně nízce. Kluby ve střelbě na holuby měli všechny hojnou návštěvnost, zejména ten v Miláně, kde se střílelo v kamenné aréně staré kolem 1400 let s kapacitou 30.000 sedících diváků. Ptáci zde byli velmi rychlí a vzhledem k pravidlu „jednou mineš – končíš“ to byla poměrně drahá hra. Podařilo se mi vyhrát jeden turnaj, kterého se zúčastnilo na sedmdesát střelců. Moje skóre bylo 13 čistých zásahů v řadě. Italští střelci hojně užívali anglický Schultzeho prach.
Před odjezdem s Wild West Show do Rakouska nás náš agent informoval, že v zemi není k dostání žádný bezdýmný prach ani není dovoleno žádný přivážet ať proclený či ne. Můj manžel vzal veškerou zásobu a dal ji jednomu ze zaměstnanců, kteří balili lůžkoviny, osvětlení, stany atd. Ten ho přesypal z plechovek do neprůhledných pytlů, z nichž některé dal do matrací a polštářů, některé do krabic s lampami. O tomto jsme nic nevěděli, ale přišli jsme na to záhy, neboť část oleje vytekla z lamp a smísila se se střelným prachem – výsledkem bylo, že moje první vystoupení byl propadák. Každý výstřel nejdříve syčel a pak vybuchl, takže jsem se během pobytu v Rakousku musela vrátit k černému prachu, jehož kvalita byla nejhorší, co jsem kdy používala.
Komentář: Zde má bohužel Annie pravdu, v Rakousku byl zaveden bezdýmý prach až v r. 1893, a předtím byl částečně používán prach hybridní. Vyráběl se zde dokonce vylepšený prach Schultze podle patentu Volkmanna (1875), ale výroba byla zastavena kvůli licenčním sporům.
V Německu, kde byl podle některých historiků vyroben první střelný prach, nebyl žádný k dostání, ale vzhledem k možnosti zaslání procleného prachu z ciziny, nechala jsem si ho poslat. Protože byl zaslán na mé jméno musela na celnici, kde jsem strávila několik hodin chození od jednoho oddělení k druhému, přičemž u každého jsem musela zaplatit malý obnos. Pokud mě paměť neklame, celé mě to stálo 1,25$. Část z toho mi byla vrácena po podepsání dalších papírů.

Komentář: Tuto epizodu je nutné přičíst legislativním omezením, nebo neznalosti prostředí. Anabáze na celnici to dokladuje. V Německu byl velmi vyspělý chemický průmysl, a již kolem roku 1883 vyráběla f. Rottweil (známá dodnes) bezdýmý prach želatinovaný etylacetátem podle Duttenhoferova postupu pod názvem RCP (Rottweil Cellulose Pulver).

Toho samého dne byl ruský car na oficiální návštěvě Berlína a německý císař přikázal uspořádat na jeho počest průvod, jehož se zúčastnili tisíce nejlepších vojáků Německa. Průvod začínal na jednom konci Unter den Linden, nejkrásnější hlavní třídy Německa. Když jsme s mužem opustili celnici, nesli jsme každý balík Schultzeho prachu zabaleného v papíru a vyrazili jsme směrem k hotelu. Abychom se k němu dostali, museli jsme přejít třídu Unter der Linden. Tu ale nebylo dovoleno překročit od 9 ráno do 3 odpoledne. Dodržování tohoto zákazu hlídali vojáci a policisté po celé délce trasy průvodu – 5 mil, což celé znamenalo 4 hodiny čekání. Rozhodla jsem se přejít tu ulici a to se mi podařilo, přestože byla důkladně střežena několika vojáky, jimž jsem se vyhnula vnořením se do davu. Můj muž seděl u brány a čtyři hodiny „potil krev“, očekávaje každou chvíli, že se ho některý z vojáků či detektivů, kteří tam byli k ochraně ruského panovníka, zeptají, co je v těch balíkách. Z hotelu jsem měla nádherný výhled na celou přehlídku. Když jsem viděla, jak důkladně byl car střežen s vědomím, že v davu jsou lidé, kteří čekají na příležitost ho zabít, stejně jako zabili jeho otce, vůbec jsem mu jeho pozici nezáviděla. Během cest po Německu jsem vyzkoušela jiný bezdýmný prach, který byl později dovážen i do Ameriky. V době, kdy jsem ho zkoušela, byl velmi nekvalitní, ale vzhledem k tomu, že jsem ho pak už nikdy víc nezkoušela, nemohu hodnotit jeho kvality dnes.

Komentář: Že by výše zmíněný Rottweil ??

Při cestách po jiných zemích jsem neměla problémy s dovozem anglického Schultzeho prachu a používala jsem ho i po mém návratu do Ameriky. Poté jsem přešla na americký typ tohoto prachu vyráběný exkluzivně společností DuPont Powder. Často slýchám dotaz, kolik nábojů jsem v životě vystřelila. Kdybych měla čas projít všechny své záznamy, snad bych měla alespoň hrubou představu. Jsem skutečně přesvědčena, že to bylo víc než kdokoli jiný. Vím, že jeden rok jsem použila 40.000 nábojnic a k tomu ještě několik tisíc kulek.
Když jsem pobývala v Evropě, měla jsem dvě show denně včetně nedělí po dobu 17 měsíců. Poněvadž jsem po tuto dobu zaskakovala i v jezdeckém vystoupení, měla jsem toho po skončení opravdu dost.
Závěrem bych chtěla říct, že přestože preferuji americký Schultzeho prach neříkám, že je jediný dobrý. Mně vyhovuje – vím, že když dobře zalícím tak „sestřelím“, ale pokud by se stalo, že bych nedostala prach Schultze, neváhala bych použít jakýkoli z prachů vyráběných továrnou DuPont – ať již značku Dupont, Ballistite nebo Empire – a můžete si být jisti, že bych dosáhla dobrého výsledku s jakýmkoli z nich.

Komentář: Pozdější americký Schultze neměl pravděpodobně nic společného s původní technologií, ale šlo o skutečný bezdýmý prach. Také Ballistit byl vyráběn na základě evropských patentů, tentokrát firmy A.Nobel, a šlo o bezdýmý prach želatinovaný nitroglycerínem. Osobně se mi zdá, že Annie poněkud protežuje firmu DuPont.

Vzpomínky jsou napsány s odstupem cca 30 let, a je jisté, že v pozdějších letech střílela Annie zcela jinými zbraněmi, než na počátku kariéry. U modernějších zbraní se již zásadní problémy s bezdýmým prachem neobjevovaly, a také byly vyzkoušeny optimální laborace pro různé druhy prachu i nábojů.

Vývoj bezdýmých prachů šel dál, směrem k netěkavým a více bezpečným rozpouštědlům (centralitům, diglykolům a pod.) a vrcholu dosáhl, dá-li se to tak říci, až v době druhé světové války.

Kategorie