Kožešiny a kožešinová zvířata I.

Kožešiny jsou pravděpodobně nejstarším oděvem na světě, kožešnictví tedy patří mezi nejstarší řemesla. Po staletí se vyvíjelo, zdokonalovalo, pro některé kožešiny a pracovní postupy, vznikly čistě kožešnické názvy. Práce s kožešinou, jako technologické postupy, stehy, sesazování kožešin a podobně, se od středověku (mimo vynález kožešnického stroje v roce 1880) asi příliš nezměnila. Výjimku tvořily pouze velké podniky jako např. Kara Trutnov, v malých provozovnách zůstala většina práce ruční.

Co se ovšem změnilo, jsou kožešnické materiály. Některá zvířata byla časem téměř vyhubena, jiná dovezena ze zámoří, nebo chována na farmách. Sortiment kožešin tak byl v každém století trochu jiný  a je třeba se tím při výrobě kostýmů na tu či onu dobu řídit. V článku se snažím popsat všechna kožešinová zvířata, která u nás žila, nebo se k nám dovážela a zvířata americká. Vynechávám zvířata, která mají jen malý kožešnický význam a zpracovávají se pouze v místě výskytu. U některých zvířat uvádím více názvů, jde buď o názvy kožešnické, nebo starší, pod kterými se kožešiny dostávaly dříve na trh.    
 

 

Kožešinová zvířata

Řád zajíci

Čeleď zajícovití:

Zajíc polní

• • Žije v celé západní části euroasijského kontinentu, v Malé Asii a východní Africe.
  • Kožka měří asi 60 až 70 cm, jeho kožešina se nevyužívá, pro příliš tenký řemen a nekvalitní srst. Je ovšem velmi dobrou surovinou pro výrobu plsti.

Zajíc bělák

• • Žije ve Skandinávii, severním Polsku, v Rusku, v Alpách, skotských horách a v Irsku.
  • Kožka měří 50cm.
  • Letní kožka má podsadu šedou, pesíky šedohnědé.
  • Zimní kožka je hustá, bílá, konečky uší má černé,srst je dlouhá až 45mm, řemen tenký, ale pevný.

Zajíc polární

• • Žije v polárních krajích Severní Ameriky.
  • Na rozdíl od běláka je letní i zimní srst bílá, konečky uší taky černé.

Králík

• • Pochází z Pyrenejského poloostrova, kde byl chován již ve starověku, tam ho při svých plavbách objevili Féničané. V prvním stol. př. n. l. mluví Terrentius Varro o Španělsku jako o vlasti králíků a popisuje leporária, ve kterých se králíci chovali. Catulus nazývá o 50 let později Španělsko“zemí králíků” - Hispania cuniculosa .Císař Hadrián nechal razit ve 2. stol. n. l. podobu králíka na stříbrné a zlaté mince. Králíci se brzy rozšířili po celém jihu Evropy a v Římě se stali oblíbenou pochoutkou (především březí samice a čerstvě narození králíčci). O jeho rozšíření na sever se později zasloužili klášterní mniši. Králičí embrya byly totiž jejich postním jídlem. K nám byl dovezen asi ve 13. století. Nejprve jako chovné zvíře v klášterních ohradách, později se rozšířil do lesů. Na venkově byl až do sedmdesátých let 19. století chován ve stájích, společně s velkými hospodářskými zvířaty. Námořníky, především Portugalci, byl vysazován na pusté ostrovy jako zásobárna masa pro příští plavby.
  • Králík divoký má srst šedohnědou, na bocích přechází do rezava, bříško, hrdlo a vnitřní strany nohou jsou bílé. Takto také vypadal králík až do století šestnáctého.
  • U králíka domácího je dnes známo více než 60 plemen. Kožešiny jednotlivých plemen se od sebe výrazně liší, není tedy možné použít na středověký kostým králičinu jakoukoliv. Původní plemeno je králík zaječí, barevně se od divokého králíka prakticky neliší. První barevní králíci se začali objevovat v 16.století. Nejstarší barevný králík (albín) je dokumentován na Tizianově obraze z roku 1530, kde je vyobrazena Madona s králíčkem. Později se typickým stájovým plemenem českého venkova stal český strakáč.
  • Králičí kožka není příliš trvanlivá, srst je jemná, odírá se, má význam jenom kožka zimní (králíků zabitých od konce listopadu do února), i ta ovšem mírně líná. Je ale levná a na rozdíl od zajíců běžně dostupná.

jak asi mohli vypadat králíci chovaní ve sředověku

králík zaječí (vpravo) je velmi podobný divokým králíkům, je tedy asi původním druhem, králík kastorex je mu barvou velmi podobný, má ale krátkou sametovou srst a byl vyšlechtěn až mnohem později

 

Řád hlodavci

Čeleď veverkovití

Veverka obecná

 

• Je rozšířena téměř ve všech světadílech (mimo Austrálii). Vytváří řadu zeměpisných plemen s rozličně zbarvenou srstí.. Veverky žijící v nížinách jsou většinou rezavé, na horách bývají tmavší, hnědé až černošedé. Čím dále na východ, je jejich srst šedší.
• Evropská veverka bývá obvykle hnědočervená s rezavým hřbítkem a bílým bříškem. Kožky jsou dlouhé 25 až 30cm, ocas asi 20cm a zpravidla řidší než veverky sibiřské.

 

Veverky sibiřské – popelky - novohradky – ruský název bjelka

• • Nejcennější a také dříve velmi oblíbené jsou kožešiny veverek sibiřských (popelky). Jejich letní srst je podobná ostatním veverkám, zimní je šedá, vždy ale s bílým bříškem. Podle oblastí ve kterých žijí, se dělí do třinácti skupin s malými barevnými rozdíly (světlejší, tmavší, hnědý hřbítek apod.). Kožka je dlouhá 28 až 33cm. Řemen většinou poměrně tlustý. Trvanlivost kožešiny je střední, o něco vyšší než u veverky obecné.

Veverky severoamerické

• • jsou zbarveny šedě, s odstíny červenými, hnědými až černými. Bříško je bělošedé až bílé.

Veverek postupně ubývá, jsou tedy chráněné, u nás se s těmito kožkami již neobchoduje, nebo jen velmi vyjímečně. Pokud už se na trhu nějaká kožka vyskytne, jde většinou o veverku čínskou, tedy ne pravou sibiřskou popelku, používanou již v raném středověku. Na některá místa v Evropě, byla neuváženě vysazena popelka americká, jejíž přemnožené populace původní veverku obecnou čím dál více vytlačují.

Burunduk neboli deňka sibiřská

• • Zemní veverka, žijící v tajze přes celou Sibiř až na severovýchod Evropy. Kožka je dlouhá do 20cm, se srstí řidší, nízkou, zrzavě písčitě zbarvenou, s pěti tmavohnědými až černými proužky na hřbetě a světlejším bříškem.

Čipmank neboli veverka skalní

• • Zemní veverka, žijící ve východní části Severní Ameriky. Kožka je podobná jako u burunduka, jen proužky jsou tmavohnědé

burunduk

veverka popelka

Sysel obecný

• • Původem pochází z asijských stepí, odkud se rozšířil na západ. Kdy se tak stalo, není přesně známo, spekuluje se o tom, že snad s příchodem prvních zemědělců a kácením lesů. Vypadá to, že k největší expanzi syslů došlo v 19. stol., do té doby byl asi poměrně vzácný a škody na polích netropil. Každopádně se jeho další rozšiřování zastavilo právě u nás a v Polsku. Do Saska se dostal pouze v Krušných horách. Po přemnožení po druhé světové válce syslů opět ubývá a stali se chráněným druhem.
  • Kožešina je dlouhá 15 až 40cm, má krátkou přilehlou řidší srst, na hřbetě žlutošedou až žlutohnědou se světlejšími skvrnami, na bříšku rezavě žlutou.
  • Kvalitnější kožešiny jsou z Ruska.
  • Nejhodnotnější je sysel žlutý (kožešnický název pesčanik). Žije v Kazachstánu, Turkmenistánu, Uzbekistánu, Tádžikistánu a Mongolsku. Kožky se tady ještě nedávno vozily, jsou střední trvanlivosti (asi na úrovni popelky), dají se tedy opatřit ze starších kožichů, nebo podšívek pánských kabátů.

Sysel - pesčanik má nejkvalitnější kožešinu ze všech druhů sysla, je velmi podobná svišti.

Svišť

• • Žije ve střední Evropě, Asii severní Americe.
  • Svišť tatranský ani alpský se pro jeho malý výskyt nezpracovává, kožešiny evropských svišťů pocházejí většinou z Evropské části Ruska. Tento druh se nazývá bobak. Kožka je velká 50 až 70cm, srst řídká, pískově žlutá, bříško rezavé, pesíky hrubé s tmavohnědými pesíky.
  • Kožešnicky nejlepší druh sviště je tarbagán, má srst dlouhou i přes 4cm, hnědošedě až žlutošedě zbarvenou, na bříšku hnědorezavou, pesíky tmavší a dlouhý ohon.
  • V menší míře se využívá svišť mongolský a čínský.
  • Menší význam mají v kožešnictví kožky svišťů severoamerických, které přicházejí na trh taky jako woodchuck, ground-hog nebo wheenusk.

Obecně jsou kožky svišťů i syslů velmi podobné a těžko se od sebe rozeznávají. K nám se kožky svišťů dříve poměrně hodně vozily, vždy však barvené na hnědo nebo hnědorezavo. V přírodní barvě jsem se s nimi nikdy nesetkala.

Poletuchy

Poletuška slovanská

• • Žije ve smíšených lesích Skandinávie, Finska, Ruska, dále na východ přes Ural, severní Kazachstán a na Sibiři až po dálný východ. Na bocích má široký kožní lem, pomocí kterého dokáže při skoku ze stromu plachtit na vzdálenost až třiceti metrů. Kožka je o něco menší než u veverky, řemen tenký, srst velmi jemná, hustá, šedomodrá se světlejšími konečky. Ve středověku se pravděpodobně používala stejně jako veverka popelka. U nás už se s touto kožešinou neobchoduje.

Poletucha velká – taguan – mollenda

• • Je největší z poletuch. Žije v Číně a Japonsku

poletuška slovanská

Autor: Lenka