Kosmova Chronica Boemorum je zásadním historickým pramenem, jak se lze přesvědčit z libovolné práce o českých raně středověkých dějinách do roku 1125, což je rok, kdy náš informátor zemřel. Kosmas je nejenom prvním nám známým kronikářem a význačným intelektuálem své doby, je také prvním (a dodnes neopominutelným) ideologem politické teorie českého státu, jehož pojetí je víceméně živé dodnes.
Tomu pak odpovídá také pozornost, která mu byla věnována. Naposledy se k tématu souhrnně vyslovil na konci 60. let a podnes tak náhled na Kosmu kodifikoval Dušan Třeštík1, Kosmovo ukotvení v domácí literární tradici podává ve své práci Oldřich Králík2, z poslední doby pak nelze opomenout děkanu Kosmovi věnované analytické studie Petra Kopala3.
Přestože tedy pozornost věnovaná po generace Kosmovi je nemalá4, potenciál tématu není ještě vyčerpán – jak ukazují právě práce Kopalovy. Sbírání takových střípků je o to cennější, že přispívá k celistvějšímu Kosmovu obrazu a dokresluje tak jeho postavení v rámci českého, potažmo středoevropského dějepisectví; v poměrech ve střední Evropě na přelomu 11. a 12. století; stavu a fungování historické paměti a recepci historie v dějinách – tedy problémovým okruhům, kde je již na čem stavět.
U kořenů tohoto pojednání stojí rozpor. Rozpor mezi nemalým zájmem, který Kosmas věnuje osobnosti sv. Vojtěcha, přičemž ale o jeho nejvýznamnějším fundátorském díle zásadově mlčí5. Otázka po příčině této skutečnosti je dále umocněna Kosmovou dedikací druhé knihy jeho díla břevnovskému opatu Klimentovi6. Jak lze tuto diskrepanci vysvětlit? Má nějaký racionální základ? Odpověď se pokusí nabídnout následující řádky. Na okraj znovu poukažme na fakt, že založení Břevnova se z nám známých narativních pramenů věnuje až v době Karla IV. Přibík Pulkava z Radenína.7
Za základní klíč k dílu bývá obvykle brán autor a doba, v níž psal. Pokusme se tedy o to, jakkoliv cestou shrnutí – pro detailnější poučení poslouží citovaná literatura. Co víme o děkanu pražského kostela Kosmovi? Pohříchu velmi málo. Jak konstatuje Marie Bláhová, víme o něm vlastně pouze to, co náhodou ve své kronice sám uvádí plus snad již v původním autografu bylo kýmsi z blízkých dopsáno datum Kosmovy smrti8.
Víme, že k roku 1125 Kosmas sám sebe nazývá osmdesátiletým starcem. Sice se tu nutně musíme potýkat s problémem vnímání času a přesné znalosti vlastního věku9, leč spolehněme se na Kosmův mentální obzor10 a vezměme jeho údaj za relativně bernou minci (nic jiného nám ani nezbývá), tzn. v tom významu jaký sám sledoval, a to zdůraznit své pokročilé stáří11; ostatně i z vlastního textu je zřejmé, odkdy se jeho informace stávají jistějšími, tj. odkdy píše ne sice přímo z autopsie (to se týká až 3. knihy), ale už o dějích relativně nedávných. Lze tak soudit, že se Kosmas narodil někdy kolem poloviny 11. století12. Úvahy o jeho polském původu jsou dnes pokládány za nepravděpodobné13. Nelze také ani prokázat jeho urozený původ14. Víme, že se stal duchovním, studoval v Lutychu u tamějšího mistra Franca15, předtím se mohl vzdělávat nejspíše ve škole při pražském kostele16. Uvažuje se, že někdy na sklonku 80. let se oženil s Božetěchou, s níž měl syna Jindřicha17. Kosmas se pohyboval v blízkosti českých biskupů, a to i při jejich cestách za hranice, což jen přispělo k jeho rozhledu a informovanosti. V červnu 1099 byl v Ostřihomi vysvěcen na kněze. Možná v té době se stal také děkanem svatovítské kapituly, dříve zastával post prostého kanovníka s postačujícím nižším svěcením18. Z jeho kroniky víme, že zemřel 21. října 1125. Stejné datum je uvedeno i v nekrologiu pražského kostela19.
Historici zabývající se Kosmou si ani nejsou jisti, kdy své dílo začal psát20. Přestože se objevují názory, podle nichž měl Kosmas 1110 už sepsánu svou první knihu, většinové mínění se kloní k názoru, že psát začal až na sklonku svého života, tj. někdy v letech 1119-112221.
Jak už bylo výše řečeno, základní otázkou je, proč Kosmas, ačkoliv sv. biskup Vojtěch nepochybně náleží k jím protěžovaných hrdinům, nevěnuje svou pozornost i jeho, jistě ne nepodstatné, fundaci, resp. přinejmenším vlastnímu zakladatelskému aktu22? Můžeme ale z toho mála, co nám o sobě děkan Kosmas bezděky zanechal, vyvozovat důvod proč o nejvýznamnějším z českých klášterů mlčí?
Jako první můžeme vyloučit osobní nevraživost – pak by těžko dedikoval své dílo opatu Klimentovi23, jehož si dokonce, jak se zdá, dosti považoval. Mezi klérem (nejen) pražského okruhu jistě existovaly pevné vazby (patrné i z toho, na koho se Kosmas v textu obrací); klérus byl v pravdě jediným tehdejším intelektuálním činitelem, jehož zázemí bylo podhoubím vzniku a zároveň odbytištěm řady učených pojednání. Právě v církevním prostředí je recepce Kosmova textu doložena velmi brzy po jeho napsání24. Známé je ovšem také Kosmovo manipulování s fakty a jejich přizpůsobování svým potřebám25, což ale nelze a priori interpretovat jako prohřešek vůči historické etice. Taková byla běžná praxe; nezapomínejme, že Kosmas psal literární dílo26, ještě nezatížen dnešními okovy exaktnosti27.
Existuje ale v případě Břevnova nějaká taková pohnutka k přizpůsobení si stavu věcí v zájmu vyššího cíle? Po roce 1039 zmizel v souvislosti s Vojtěchovou translací z Hnězdna do Prahy pro vládnoucí kruhy důvod k negativnímu postoji vůči onomu „černému vojtěšskému svědomí“ zosobněnému v Břevnově; nadto již osazeném nikoli původním aventinským, ale novým altaišským, potažmo domácím sborem. Napjaté vztahy s mocenskými špičkami tak už nemáme proč předpokládat28. Obdobně můžeme vyloučit nějaký nátlak „sponzora“, tzn. někoho, pro nějž Kosmas psal. Chronica Boemorum nebyla oficiálním spisem v dnešním chápání – něco takového na počátku 12. století neexistovalo (a to nejen v Čechách)29. Autor dílo napsal, a to pak jaksi žilo vlastním životem, samo se muselo prosadit. Tak je třeba chápat smysl Kosmových věnování proboštu Šebířovi, mistru Gervasiovi a opatu Klimentovi. Tyto osobnosti měly napomoci přijetí a rozšíření spisu svou autoritou, legitimizovat jej. Analýza osobního zázemí Kosmovy kroniky tak nepřináší kýžený výsledek.
Další základním možným ovlivňujícím faktorem je doba a prostředí, v němž člověk žije. Jaký byl tedy čas, ve kterém Kosmas žil a v němž psal svou kroniku? Je třeba zpočátku říci, že s jistotou nebyl fádní či chudý na události. Josef Žemlička jeho hlavní rys i základní problém výstižně charakterizoval v příslušné kapitole svých Čech v době knížecí, a sice „Příliš mnoho knížat.“30
Situace po smrti krále Vratislava I. roku 1092 skutečně byla plná zvratů. Vlády se sice nakrátko chopil bratr zemřelého, brněnský kníže Konrád, ale po necelých osmi měsících vlády31 byl vystřídán Vratislavovým synem Břetislavem II. Břetislavova vláda se do historických spisů zapsala řadou událostí: nekompromisně zasáhl proti pohanským reziduím a nechal vyhnat všechny údajné čarodějníky, hadače a věštce, dal vykácet pohanské posvátné háje a striktně zakázal pověrečné oběti u studánek, stejně tak jako pohřby mimo posvěcenou půdu, tj. i dohled církve, a jak sám Kosmas píše: „…tyto ohavnosti a jiné bezbožné výmysly vyplenil ten dobrý kníže, aby se již budoucně nedály v lidu božím.“32 V tomto duchu lze rovněž interpretovat Břetislavův zásah (snad na základě pomluvy)33 proti sázavskému konventu slovanského ritu roku 1097 a jeho nahrazení břevnovskými mnichy pod vedením zdejšího probošta Dětharda, muže vynikajícího mnoha křesťanskými ctnostmi34. Kosmas Břetislava velebí taktéž jako příkladného reka35. Ani to (nebo možná právě to, jak se odvažuje domýšlet Josef Žemlička) však knížete neuchránilo neblahého osudu, když byl o vánocích 1100 na loveckém sídle ve Zbečně zavražděn36.
Po Břetislavově smrti začalo vpravdě neblahé období. Základy vlastně položil už samotný Břetislav, když zasáhl proti moravským příbuzným, údělným knížatům brněnskému a znojemskému, Konrádovým synům Oldřichovi a Litoldovi, vytlačil je do Rakous a správu jižní Moravy svěřil nevlastnímu bratrovi Bořivojovi37. Dalším přilitím oleje do ohně bylo Břetislavovo porušení litery seniorátního řádu, zavedeného roku 1055 jeho stejnojmenným předkem38, když v rozporu s právy nejstaršího z rodu brněnského Oldřicha ještě za svého života uplatil císaře Jindřicha IV., aby udělil knížecí korouhev a s ní nástupnictví (což ale v praxi přece jen ještě nezajišťovalo skutečné nastolení, o němž rozhodovali čeští předáci) po Břetislavově smrti bratru Bořivojovi. Lze pak v souladu s Josefem Žemličkou uvažovat nakolik mohl mít tento akt vliv na prosincové události roku 1100. Předzvěst komplikací po Břetislavově smrti byla navíc korunována tím, že Jindřich neváhal udělit odznaky knížecí moci (taktéž za úplatu) i odstrčenému Oldřichovi! Nechal tak na Češích a Přemyslovcích samotných ať si ožehavou situaci sami vyřeší.
Po Břetislavově smrti byl Čechy vskutku provolán knížetem Bořivoj II. Právo však bylo stejně nutno rozhodnout zbraněmi. Ke skutečnému střetu nakonec nedošlo, Oldřichovo vojenské tažení se rozpadlo a pohřbilo tak jeho ambice. Namísto brněnského knížete se však posléze proti pražskému Bořivojovi postavil olomoucký Svatopluk, který roku 1105 Bořivoje vypudil. Ani po Svatoplukově smrti se Bořivojovi nepodařilo se na stolec navrátit, neboť císař podpořil Svatoplukova bratra. Kníže Svatopluk proslul především třetím, téměř definitivním, vyvražděním Vršovců roku 1108, sám však byl zavražděn po boku císaře Jindřicha V. ve válce proti Polákům. Proti opozici (v čele s nejmladším bratrem Soběslavem) se za pomoci císaře prosadil mladší Svatoplukův bratr Vladislav I. V roce jeho smrti (1125)39 zemřel i náš Kosmas. Údaj o nastoupení nejmladšího syna Vratislava I. Soběslava již zaznamenal do jeho kroniky někdo jiný…40
Jak tedy vidno, ovzduší, které na Kosmu při psaní působilo, určitě nebylo jednotvárné či jednoduché41, ale lze z něj vyvodit něco o tom, proč Kosmas nehovoří blížeji o břevnovském klášteře? Za takto neklidných časů jistě ani situace církevních institucí nebyla lehká – nepochybně se negativně projevovala přinejmenším finanční spotřeba knížat v rámci bojů o pražský stolec. Pokud v tomto aspektu vězel klíč ke Kosmovu mlčení, pro což osobně nevidím důvod, vztahovalo by se to k dějům líčeným ve třetí knize, nikoliv předtím.
Otázku Kosmových zdrojů také nelze opomenout. Vynechme tehdejší „orální historii“, ono bájné vyprávění starců a dalších pamětníků. Z nejvýznamnějších pramenů (neboť to jsou ty, které Kosmovi stojí za to jmenovat)42 uveďme Privilegium církve moravské, Epilog téže země a Čech, Život neb utrpení sv. Václava a Život neb umučení sv. Vojtěcha43. Kosmas zmiňuje také jakási Privilegia kostela sv. Jiří a pražského kostela – nejspíše falza44. Dědictvím jeho pobytu v Lutychu nepochybně byla dobrá znalost hagiografie, kronikářských a analistických děl a nepochybně také antických a raně křesťanských autorů45. Jako hlavní Kosmův vzor byla identifikována kronika prümského opata Reginona.46
To však už pro nás není tolik zajímavé. V centru našeho zájmu stojí taková historická pojednání, která jakkoliv reflektují domácí poměry, resp. osobnost sv. Vojtěcha. Je bezpochyby dokázáno, že pro podání Vojtěchova života a mučednické smrti užíval Kosmas jako pramene svatovojtěšské hagiografie47. Zde by se jistě nabízela souvislost kontaktů z Břevnovem, ale ne nutně – je zapotřebí vzít také v úvahu domácí zdroje svatovítské kapituly, která jako jediná mohla být břevnovském klášterní knihovně rovnocenným soupeřem, ale především zahraniční vzdělání Kosmovo. Kdyby Kosmas čerpal z vojtěšské hagiografie břevnovské provenience, jak potom vysvětlit, že v jeho podání Břevnov nefiguruje, když domácí skriptorium by jistě neopomnělo souvislost kláštera se svatým patronem vypíchnut. Canapariova legenda se sice o založení Břevnova zmiňuje, avšak v pozdějším přípisku48, a ačkoliv víme, že Canaparia používal Kosmas více než Brunona (především jako stylistický vzor)49, nemůžeme odhadovat, se kterou verzí pracoval.
Vlivným faktorem může být skutečnost, že se Kosmas nechtěl opakovat, jak ve svém díle praví: „…o tom všem jsme raději volili pomlčeti než čtenářům nechuť způsobiti proto, že jsme to již čtli sepsáno od jiných…“50. Lze sice uvažovat, že vzhledem ke kontextu (doba Bořivoje a jeho synů a následné odkazy na Václavskou a Ludmilskou hagiografii) se tato obava před pomyslným „nošením sov do Athén“ týká jen období prvních přemyslovských knížat. Víme přece, že informovanost nejvýznamnějších vojtěšských legend je co se týče Břevnova přinejmenším sporná. Na druhou stranu, už jsme zmínili, že klérus tvořil uzavřenou skupinu a břevnovský opat Kliment v ní hrál ne nevýznamnou roli. Mohl se Kosmas očekávat na existenci spolehlivého povědomí o břevnovských dějinách a takové líčení z důvodu pokládat za zbytečné?
Dostáváme se tak k problematice břevnovské domácí historiografie. Hned zpočátku ovšem musíme konstatovat neblahý jev, který našim úvahám nedovolí patřičný rozlet. Knihovna břevnovského kláštera totiž na rozdíl od jeho archivu nepřežila husitské války51. Otázka zní: mohl Kosmas znát nějaké domácí vypravování břevnovských dějin a z toho důvodu téma pokládat za neperspektivní? Opět musíme začít u osobnosti opata Klimenta. Znamenala Kosmova dedikace nějaké konkrétní vazby, třeba vděk za pramenný podklad52? Ostatně Ivan Hlaváček má za neoddiskutovatelný fakt, že řada manuskriptů Kosmy byla nalezena v benediktinských klášterech, tj. Břevnov nutně stál na počátku alespoň jedné větví rozrodu této kroniky. Svou roli mohl hrát právě domácí historiografická tradice53 – vedle „vojtěšských análů“54 hlavně v literatuře55 často zmiňovaná kronika opata Meinharda z poloviny 11. století56.
Jak však podotýká Marie Bláhová, na základě analogií s jinými benediktinskými kláštery (a samozřejmě také pod vlivem torzálnosti pramenné základny) nelze usuzovat, že by v prvních stoletích existence Břevnova byly jeho knihovně nějak početněji zastoupeny historické spisy (výjimkou klasických análů) – až někdy před koncem první čtvrtiny 12. století lze počítat právě s dílem Kosmovým. Od té doby se situace prokazatelně lepší; to už ale nestojí v centru našeho zájmu57. Ona údajná Meinhardova kronika bývá zcela bez podkladů ztotožňována se zmínkou Prokopa Lupáče z Hlaváčova, autora 16. století, v jeho díle Rerum Bohemicarum ephemeris sive Kalendarium historicum, kde mluví o jakési Chronicon Brewnowiense manu scriptum. Vedlo k tomu patrně to, že se Lupáč na Břevnovskou kroniku odvolává právě k polovině 11. století, tj. době opata Meinharda a snaha badatelů nalézt autora „stůj co stůj“58. Spis se ale střízlivě uvažujícím badatelům identifikovat nepodařilo. Můžeme předpokládat, že také nejspíše zanikl59.
Důležité také je, že se Lupáč na tento spis odvolává i při líčení dějů mladších než je konec 11. století, kdy Meinhard zemřel60. To by samo o sobě ještě nutně nic neznamenalo – v kronice se mohlo přirozeně pokračovat. Jenže ani v těchto odkazech není žádná zmínka o Břevnovu – vše se dotýká obecných národních dějin; většina informací je nadto známa i z pramenů jiných61. Bláhová soudí, že se jednalo o autonomní, dnes už neznámý spis (nikoli břevnovskou verzi běžně známých historických zpracování); jakousi kompilaci českých dějin, která nejspíše analisticky zachycovala události od 11. do 14. století, ale s opatem Meinhartem a snad i jeho dobou měla jen málo společného. Břevnovský původ tohoto díla má navíc Bláhová za sporný. Jisté je i to, že se nejednalo o dějiny břevnovského kláštera62. Z našich úvah o Kosmově motivaci můžeme tedy údajnou Chronicon Brewnowiense opata Meinharda, jak se zdá, s klidným svědomí vypustit.
Jenže: jakási břevnovská kronika se vedle kroniky boleslavské, pražské, opatovické a vyšehradské objevuje v předmluvě kroniky takřečeného Dalimila jako jeho pramen63. Důležitým výchozím bodem je fakt, že se nejedná o rukopis Kosmův! S tím je ztotožňována ona kronika boleslavská a badatelé pokládají za nemožné, že by se jednotlivé rukopisy lišily natolik, že by kronika břevnovská byla oproti boleslavské Dalimilem tak haněna64. I zde Marie Bláhová upozorňuje, že se nejspíše nejedná o domácí zpracování, ale jen o označení lokace rukopisu. Obsah Dalimilova zdroje (nejedná-li se v předmluvě o pouhou snahu o legitimizaci díla) tak nejspíše taktéž zůstane tajemstvím65.
A co rukopis, který Kosmas s věnováním opatu Klimentovi do Břevnova zajisté zaslal? Bohužel ani ten se nedochoval. Krom opisu v podlažickém Codexu gigas známe z břevnovské knihovny pouze opis Kosmy z konce 16. století, přičemž podle způsobu psaní jmen se odborníci domnívají, že za předlohu mu byl nepochybně vzat rukopis starší66.
A propos rukopisy Kosmovy kroniky. Úvaha o faktoru stupně dochování jednotlivých rukopisů Kosmova textu je taktéž legitimní. Co tedy víme? Chronica Boemorum pražského děkana Kosmy se nám zachovala ve 12 opisech z původních 15 známých67. Z nich je nejvýznamnější tzv. budyšínský rukopis z přelomu 12. a 13. století68. Původní rukopis se nedochoval – originální znění tak lze jen odhadovat, vzhledem k tvůrčímu přístupu opisovačů (údaje byly dle vlastního pojetí důležitosti nejen doplňovány, ale také vynechávány). K identifikaci se užívá členění zavedené Bertoldem Bretholzem na tři redakce Kosmovy kroniky dle vzájemných závislostí, skupiny A, B a C. Rukopisy skupiny vznikly dle Bretholze z původního textu opisem přes některé neznámé rukopisy. Jiný opis byl základem skupin B a C; ty jsou si mnohem bližší než vůči skupině A69. Ke své edici Bretholz využil všech těchto rukopisů, nikde však není o založení Břevnova zmínky70. Je tak třeba připustit, že z nějakého důvodu opravdu Vojtěchův klášter nestál v centru Kosmovy pozornosti. Nebo že by se daná část textu nedochovala? To je vysvětlení vskutku nepravděpodobné. Že by všech 15 dodnes známých rukopisů bylo poškozeno v tom samém místě?
Ani pátrání po obsahu břevnovské klášterní knihovny nás zdárnému konci nepřiblížilo. Nejspíše nelze v Břevnově až do doby Kosmovy nějaké významnější podání dějin fundace sv. Vojtěcha očekávat. Původ rozličných „břevnovských kronik“ je zahalen tajemstvím. Nějaké takové zpracování lze předpokládat až v polovině 14. století u Přibíka Pulkavy z Radenína, který v první recenzi své kroniky věnuje Břevnovu v souvislosti s Vojtěchem velkou pozornost. Zařazení tak podrobného líčení břevnovské historie i s výčtem privilegií a majetku působí v textu na první pohled nápadně – je možné uvažovat, že to autor přejal jako celek z jiného pramene více než blízkého Břevnovu. Dle Marie Bláhové je tak tento fakt jediným skutečným dokladem reálné existence jakési Historiae fundationis monasterii Brevnoviensis. Jedná se však s největší pravděpodobností o pramen pozdní – vzniklý mezi 50. léty 13. a 60. léty 14. století – který tedy nemohl mít na Kosmu vliv. Je výrazem sebevědomí kláštera, resp. snahou po legitimizaci dosaženého postavení. Pro obojí nalezneme předpoklady až od přelomu 12. a 13. století71.
Zatím jsme tedy dostali mnoho otázek, avšak pramálo odpovědí. Zkusme se podívat na věc komplexněji. Jakou pozornost věnuje Kosmas českým klášterům? Tu uvidíme, že minimální; jedná se v podstatě jen o dílčí, naprosto marginální zmínky. Zcela – z pochopitelných příčin – opomíjí Sázavu. Jako uvědomělý příslušník latinského kulturního okruhu nenachází pro slovanské „schizmatiky“ porozumění a jeho ignorance jde tak daleko, že nereflektuje ani konečné vítězství své strany, latinizaci prokopského kláštera roku 1097. Toto mlčení pak stálo u kořenů pozdějších dodatků k základnímu Kosmovu textu i samotného navazujícího pokračování kroniky z pera neznámého mnicha sázavského72.
Musíme se poklonit Kosmově důkladnosti a jakési „ne-subjektivitě“, alespoň v určitém případě. Už jsme upozornili na Kosmovu ostentativní nechuť ke slovanské Sázavě. Jedno z vysvětlení nabízí pozdější dodatek právě o sázavském klášteře. Dle tohoto podání se Kosmou očividně neoblíbený opat Božetěch, sice „člověk všeobecně nadmíru oblíbený a ke všem přívětivý“, velmi zručný, „muž skvělé výmluvnosti a bystré paměti, ale toužící po slávě u lidu, domýšlivý, popudlivý a trochu i hříchům oddaný“, těšil takové lásce u krále Vratislava, „muže vpravdě křesťanského“, že byl oproti právu biskupa pražského Kosmy povznesen k tomu, aby Vratislava korunoval73. Je zajímavé, že děkan Kosmas odolal nutkání neoblíbenou konkurenci upozadit vyzdvižením jiného, jistě patřičnějšího vzoru monastického života. Nebyl v tehdejších Čechách lepší než právě Břevnov. I ona dedikace opatu Klimentovi tomu napovídá. Leč nestalo se tak a my můžeme stále přemýšlet proč.
Na počátku tohoto pojednání stojí pozornost věnovaná Kosmou sv. Vojtěchovi. Zatím jsme ji brali jako fakt a nepoložili jsme si onu kouzelnou otázku proč? Minimálně zajímavou tezi nastolil Oldřich Králík, když zformuloval své přesvědčení, že Kosmas se zde nutně potřeboval vyrovnat s Kristiánem, resp. faktem, že by pražský biskup byl nakloněn slovanské liturgii74, které Kosmas přece nepřál! Usuzuje tak soudit z předmluvy ke Kristiánově legendě, která je vlastně dedikací Vojtěchovi75. Ponechme stranou celé peripetie sporu o Kristiánovu pravost, které je pozornost věnována na jiném místě. Jen poznamenejme, že spojeným úsilím Jaroslava Ludvíkovského, Oldřicha Králíka a Dušana Třeštíka se dnes o jeho původu z konce 10. století nepochybuje76.
Vojtěch mohl být snad opravdu pro Kosmu problémem: svatý Václav byl již latinskou hagiografií dostatečně etablován77; naproti tomu Vojtěch skýtal řadu nesnází78. Byly to jeho možné sympatie k slovanskému schizmatu; pro Kosmu osobně byly patrně dosti nepříjemné Vojtěchovy vazby na Polsko. Vzhledem k tomu, že se děkan nemohl opřít o žádnou domácí pravověrnou legendu, bylo třeba ji vytvořit a zbavit tak svatého biskupa podezření z východního kacířství či „paktování“ s polským nepřítelem79. I v tomto tedy Kosmas následoval svůj státněpolitický cíl. Vytváří tak nejen obraz věčného knížete Václava, ale také věčného biskupa Vojtěcha, kteří spolu procházejí českými dějinami, jak ukazují slova Kosmou vložená do úst kněžny Libuše během věštby o nebes se dotýkající Praze: „V tomto hradě někdy v budoucnosti vzejdou dvě zlaté olivy, jež svými vrcholy proniknou až do sedmého nebe a po všem světě budou zářiti svými divy a zázraky. … Jedna z nich bude slouti Větší sláva , druhá Voje útěcha.“80 Dnes můžeme – na rozdíl od doby Králíkovy – konstatovat, že dějiny byly Kosmovi nakloněny a jeho dílo se zdařilo, funguje vlastně dodnes81.
Nemůže být v tomto Kosmově dilematu i odpověď na naši břevnovskou otázku? Pokud si Kosmas nemohl být (či spíše dokonce nebyl) jist Vojtěchem, mohl se spolehnout na pravověrnost prvního břevnovského konventu, s Vojtěchem natolik svázaným? Konventu, jenž přišel odkudsi z Itálie, stále ještě jakéhosi tavícího tyglíku západní a východní křesťanské orientace? Paralela se Sázavou by tomu nasvědčovala. Nemělo Kosmovo mlčení o tehdejších nejvýznamnějších klášterech stejné opodstatnění? Mohlo by se tak zdát, že to, co se roku 1054 odehrálo v daleké Konstantinopoli, mohlo sehrát i v Čechách nemalou roli82.
Zde ovšem narážíme na problém slovanské liturgie v Čechách raného středověku. To je stále do jisté míry ožehavý spor mezi (některými)83 historiky a slavisty, jemuž by lépe slušelo samostatné pojednání84. Nadto, jak upozorňuje Petr Kopal, celý spor trpí už v samém počátku definiční nevyjasněností obsahu pojmu „slovanská/staroslověnská liturgie“85. Tedy shrňme toliko ve stručnosti: již František Graus diagnostikoval oba dva proti sobě stojící tábory části historiků a lingvistů. Sám je k možnosti kontinuální návaznosti raně přemyslovských Čech na velkomoravskou církevní organizaci a cyrilo-metodějskou misii obecně skeptický. Jako hlavní důvody vidí fakt, že vyhnání Metodějových žáků by se jistě týkalo také Svatoplukem ovládaných Čech, nadto žádné prameny takové kontinuum neukazují86 (nějaký vliv moravských tradic opatrně připouští v okruhu svaté Ludmily, ovšem mimo něj jej striktně odmítá), naopak není pochyb o vždy trvající orientaci Čech na franckou církev – primárně na Řezno. Jako zásadní argumenty proti fungující slovanské církvi Graus vidí problém jejích center, o nichž nevíme, dále pak vzdělávání a svěcení kněží (doloženu máme pouze školu na Budči, přičemž většina pramenů nepochybuje o jejím latinském rázu). Graus také odmítá nadnesené představy o rozmachu slovanského písemnictví87.
S Grausovým postojem souhlasí v podstatě také Dušan Třeštík a zdůrazňuje, že ani byzantská strana nejevila o západní slovanské kraje větší zájem88 – to se mění až v době po schizmatu. Dokonce i v Metodějově arcidiecézi byla slovanská liturgie toliko tolerovanou výjimkou, vůbec ne normou! Popírá, že by na Čechy měla moravská církevní organizace v letech 885-897 tak klíčový vliv. Pro ně byla zásadní spíše doba vlády Spytihněva I. Obrat nevidí ani v době Václavově a Boleslavově. Důraz na cyrilo-metodějskou kartu se u českých vládců, jak Třeštík říká, objevoval pouze při snahách o dosažení biskupství či posléze arcibiskupství89. Jistě v Čechách do 11. století fungovalo slovanské písemnictví, to však nepředpokládalo i liturgii a také římská kurie toto rozlišovala90.
S takovým hodnocením otázky slovanského ritu v českém raném středověku se víceméně ztotožňuje sám Oldřich Králík. Upozorňuje ale, že Prokopova Sázava jistě nepovstala z ničeho a jakousi renesanci slovanské kultury klade do konce 10. století a spojuje ji s Kristiánem a Slavníkovci Vojtěchem a Radimem91. K sázavskému klášteru obrátil svou pozornost i Martin Wihoda, když z jeho existence spolu s obvyklým odkazem na první staroslověnskou legendu o sv. Václavu vyvodil přežívání slovanského písemnictví a liturgického jazyka coby zvláštnosti od pozvolna se formující sítě latinských klášterů92. Naopak Petr Kopal je poněkud opatrnější vůči vyvozování pregnantních závěrů z orientace prokopského sázavského konventu. Říká, že z písemných pramenů, které jsou převážně hagiografické povahy, víme minimum jak o samotném klášteře, tak i o osobnosti jeho zakladatele, také o liturgické orientaci nelze s jistotou rozhodnout. Sázava byla nejspíše ojedinělým specifikem v církevní struktuře raně středověkých Čech. Na jedné straně opat Prokop podřídil svůj klášter Benediktově řeholi a tedy jasně spadal do kulturní sféry západní, na druhé straně nějaké východní vlivy (viz slovanský liturgický jazyk, Prokopovo neobvyklé jméno, azyl konventu po roce 1055 v Uhrách, kdy se uvažuje nejčastěji o východně orientovaném klášteře sv. Ondřeje ve Visegradu, prokázané styky s Kyjevskou Rusí) tu lze odůvodněně předpokládat93. Abychom se vyhnuli ošemetným spekulacím, je podle mě vskutku zapotřebí pojímat Sázavu jako specifikum, českou anomálii, pro níž nemáme v domácím prostředí žádné analogie či paralely a být v úsudcích, co se jí týče, více než zdrženlivý. V tomto světle se pak původně interesantní teze Oldřicha Králíka jeví bohužel stěží udržitelnou.
Nemůže být řešení naší zapeklité problematiky nakonec docela jednoduché? Možná skutečně tkví vysvětlení této otázky v účelu za jakým Kosmas svou kroniku psal a který zdůrazňuje Dušan Třeštík94, a sice v rovině politicko-ideologické: Kosmovým cílem bylo v dobách pro Čechy nepříznivých upozornit na slavnou minulost země, odkázat na kladné vzory českých panovníků a nabídnout tak zrcadlo svým současníkům; za tímto účelem, k povznesení a uvědomění domácí dynastie, formuloval svou verzi přemyslovského mýtu coby státní ideologie. Jeho dílo má tak ráz čistě aktuální, historicko-politický. V něm neměl Břevnov nejspíše místa.
A nesmíme zapomenout ani na fakt, že Kosmas svou kroniku psal jako děkan kapituly pražského kostela. I to hraje svou roli v obsahu jeho kroniky. Jedná se vlastně více než o „Chronicu Boemorum“ o „Gesta duces et episcopi Pragensi“, jak bychom také mohli jeho dílo v duchu středověké historiografie nazvat. A vyjdeme-li z této premisy, můžeme vidět, že kláštery nemusely nutně být v centru Kosmova zájmu; ba dokonce, že Břevnov mohl být skrze svůj význam a blízkost Praze nevítanou konkurencí.
Seznam použité literatury:
1.Dušan TŘEŠTÍK, Kosmas, Praha 1966; TÝŽ, Kosmova kronika – studie k počátkům českého dějepisectví a politického myšlení, Praha 1968. Srv. TÝŽ, Počátky Přemyslovců – vstup Čechů do dějin (530-935), Praha 2001, s. 99-116; TÝŽ, Mýty kmene Čechů (7.-10. století) – tři studie ke „Starým pověstem českým“, Praha 2003, zejména s. 99-167.
2.Za všechny alespoň Oldřich KRÁLÍK, Kosmova kronika a předchozí tradice, Praha 1976.
3.Kupř. Petr KOPAL, Kosmovi ďáblové – vršovsko-přemyslovský antagonismus ve světle biblických a legendárních citátů, motivů a symbolů, Mediaevalia historica Bohemica 8, 2001, s. 7-41; TÝŽ, Číselná symbolika v Kosmově kronice?, Dějiny a současnost 1, 2003, s. 20-24; TÝŽ, „I kdyby snad byl toho dne drahého otce pochoval, byl by se jistě musil smáti.“ Humor a smích v Kosmově kronice, in: Evropa a Čechy na konci středověku – sborník příspěvků věnovaných Františku Šmahelovi, ed. Eva Doležalová – Robert Novotný – Pavel Soukup, Praha 2004, s. 369-382.
4.Přehled podává k roku 1965 D. TŘEŠTÍK, Kosmova kronika, s. 9-17.
5.Srv. i konstatování Ivana HLAVÁČKA, Příspěvky k nejstarším dějinám knihovny břevnovského kláštera (Od nejstarších dob do roku 1420), in: Milénium břevnovského kláštera (993-1993), ed. I. Hlaváček – M. Bláhová, Praha 1993, s. 55.
6.Tamtéž, s. 56.
7.Srv. Kroniky doby Karla IV., ed. Marie Bláhová a kol., Praha 1987, zde konkr. s. 289.
8.Marie BLÁHOVÁ, O Kosmovi a jeho kronice, in: Kosmova Kronika česká, ed. Karel Hrdina – Marie Bláhová – Zdeněk Fiala, Praha 1975, s. 227. Srv. Zdeněk FIALA, Přemyslovské Čechy – český stát a společnost v letech 995–1310, Praha 1975, s. 116.
9.Srv. Martin NODL, Člověk stárne, čas utíká – vnímání věku a stáří ve středověku, Dějiny a současnost 2, 2004, s. 8-11. Viz také nesrovnatelnosti, na něž upozorňuje D. TŘEŠTÍK, Kosmova kronika, s. 34-38.
10.Srv. Jana NECHUTOVÁ, Latinská literatura českého středověku do roku 1400, Praha 2000, s. 69-72. .
11.Kosmova Kronika česká, ed. Karel Hrdina – Marie Bláhová – Zdeněk Fiala, Praha 1975, s. 205-206. Pro srovnání, Kosmova manželka Božetěcha zemřela roku 1117 – viz tamtéž, s. 189.
12.Srv. Bohumil BALAJKA a kol., Stručné dějiny české a slovenské literatury, Praha 1966, s. 6; František KUTNAR – Jaroslav MAREK, Přehledné dějiny českého a slovenského dějepisectví – od počátků národní kultury až do sklonku 30. let 20. století, 2. přepracované a doplněné vydání, Praha 1997, s. 24; D. TŘEŠTÍK, Kosmova kronika, s. 43; Z. FIALA, Přemyslovské Čechy, Praha 1975, s. 116; J. NECHUTOVÁ, Latinská literatura, s. 67.
13.M. BLÁHOVÁ, O Kosmovi a jeho kronice, s. 227. Odtud novodobý Hrdinův překlad „můj v úřadě duchovním druh, podle své hodnosti kněz.“ Viz Kosmova Kronika česká, s. 84. Polský původ odmítl i D. TŘEŠTÍK, Kosmova kronika, s. 39-40. Oproti tomu kupř. Václav NOVOTNÝ, České dějiny, díl I/II. Od Břetislava do Přemysla I., Praha 1913, s. 25; s odkazem na Bretholzovu edici Cosmae Pragensis Chronica Boemorum, in: Monumenta Germaniae Historica, Scriptores, Nova series, Liber II, Capitula 5, Berlin 1923, s. 77; kde stojí: „inter quos, heu, male captus, adductus est meus atavus, concors in clero, presbiter officio.“
14.M. BLÁHOVÁ, O Kosmovi a jeho kronice, s. 227; J. NECHUTOVÁ, Latinská literatura, s. 67.
15.Kosmova Kronika česká, s. 206; srv. M. BLÁHOVÁ, O Kosmovi a jeho kronice, s. 227; Z. FIALA, Přemyslovské Čechy, Praha 1975, s. 89; J. NECHUTOVÁ, Latinská literatura, s. 67.
16.M. BLÁHOVÁ, O Kosmovi a jeho kronice, s. 227; Z. FIALA, Přemyslovské Čechy, s. 91; J. NECHUTOVÁ, Latinská literatura, s. 67.
17.Ten bývá ztotožňován s olomouckým biskupem Jindřichem Zdíkem (1126–1150), na základě nejasného Kosmova údaje – viz Kosmova Kronika česká, s. 194. Srv. D. TŘEŠTÍK, Kosmova kronika, s. 40-43; M. BLÁHOVÁ, O Kosmovi a jeho kronice, s. 228; Miloslav POJSL, Jindřich Zdík, biskup olomoucký, in: Olomouc v době biskupa Jindřicha Zdíka, Olomouc 1996, s. 48-49; Milan Michael BUBEN, Encyklopedie českých a moravských sídelních biskupů, Praha 2000, s. 155-158; J. NECHUTOVÁ, Latinská literatura, s. 67; Jan BISTŘICKÝ, Počátky hradu a města, in: Olomouc – malé dějiny města, Olomouc 2002, s. 32.
18.Josef ŠUSTA, Dějepisectví – jeho vývoj v oblasti vzdělanosti západní ve středovku a době nové, 2. vydání, Praha 1946, s. 36-37; F. KUTNAR – J. MAREK, Přehledné dějiny, s. 24-27; M. BLÁHOVÁ, O Kosmovi a jeho kronice, s. 228; J. NECHUTOVÁ, Latinská literatura, s. 67-68.
19.Kosmova Kronika česká, s. 209; J. NECHUTOVÁ, Latinská literatura, s. 68.
20.Viz přehled u D. TŘEŠTÍKA, Kosmova kronika, s. 50-54.
21.Kosmova Kronika česká, s. 8; srv. F. KUTNAR – J. MAREK, Přehledné dějiny, s. 24; D. TŘEŠTÍK, Kosmova kronika, s. 53; M. BLÁHOVÁ, O Kosmovi a jeho kronice, s. 228; Z. FIALA, Přemyslovské Čechy, s. 115; J. NECHUTOVÁ, Latinská literatura, s. 67-68.
22.Viz Cosmae Pragensis Chronica Boemorum I, 28, s. 51; resp. Kosmova Kronika česká, s. 49.
23.Srv. předmluvu k druhé knize – viz Kosmova Kronika česká, s. 75-76.
24.Viz Marie BLÁHOVÁ, Možnosti studia historického vědomí v raně feudálních Čechách, Studia mediaevalia Pragensia I, 1988, s. 46.
25.Viz kupř. Jiří SLÁMA, Kosmovy záměrné omyly, in: Dějiny ve věku nejistot – sborník k příležitosti 70. narozenin Dušana Třeštíka, ed. J. Klápště – E. Plešková – J. Žemlička, Praha 2003, s. 261-267.
26.O Kosmovi jako o historikovi srv. D. TŘEŠTÍK, Kosmova kronika, s. 96-116.
27.Krom toho vezměme v potaz prosté lidské limity každého historika, ač se jakkoliv usilovně snaží psát „pravdu“. I na toto poukazuje ve svém obraze děkana Kosmy Josef ŽEMLIČKA, Zpověď Kukaty aneb chmurný příběh z dob, kdy v Čechách vládli Přemyslovci, Praha 2003.
28.Srv. O. KRÁLÍK, Kosmova kronika, s. 152-154, 206-243.
29.M. BLÁHOVÁ, Možnosti studia, s. 43.
30.Josef ŽEMLIČKA, Čechy v době knížecí (1034–1198), Praha 2002, s. 119. Dle mého soudu velmi výstižně vykreslil ovzduší Kosmovy doby tentýž autor ve své (jakkoli románově přístupné, což jí ovšem neubírá na validitě) knize Zpověď Kukaty.
31.Kosmova Kronika česká, s. 139.
32.Tamtéž, s. 143.
33.Tamtéž, s. 218.
34.Tamtéž, s. 222-223.
35.Tamtéž, s. 143.
36.Viz tamtéž, s. 155-156. Srv. mimo jiné Josef ŽEMLIČKA, Poslední lov knížete Břetislava (K událostem ve Zbečně před Vánocemi roku 1100), in: Ad vitam et honorem – profesoru Jaroslavu Mezníkovi přátelé a žáci k pětasedmdesátým narozeninám, Brno 2003, s. 231-246. Nevázán odpovědností přísně vědeckého textu, leč nikoli neukotveně ve „faktech“ a v podstatě logicky, velmi podnětně o motivaci činu a jeho aktérech uvažuje týž autor, Zpověď Kukaty, kde rozvíjí předchozí článek.
37.Ačkoli i on vlastně jen následoval příkladu svého otce, který načas odňal po smrti knížete Oty I. jeho dědicům olomoucký úděl.
38.Kosmova Kronika česká, s. 95-96.
39.Souhrnně o výše popisovaných událostech naposledy J. ŽEMLIČKA, Čechy v době knížecí, s. 119-140.
40.Kosmova Kronika česká, s. 209.
41.Jak sám Kosmas podotýká, když na počátku třetí knihy upozorňuje na úskalí psaní soudobé historie – viz tamtéž, s. 141-142.
42.Tamtéž, s. 35.
43.D. TŘEŠTÍK, Kosmova kronika, s. 54-64.
44.M. BLÁHOVÁ, O Kosmovi a jeho kronice, s. 230.
45.D. TŘEŠTÍK, Kosmova kronika, s. 44-45.
46.Podrobněji viz Dušan TŘEŠTÍK, Kosmas a Regino – ke kritice Kosmovy kroniky, Československý časopis historický 1960, s. 564-587.
47.D. TŘEŠTÍK, Kosmova kronika, 57-60; Marie BLÁHOVÁ, Historická paměť v pramenech raně přemyslovských Čech, in: Dějiny ve věku nejistot – sborník k příležitosti 70. narozenin Dušana Třeštíka, ed. Jan Klápště – Eva Plešková – Josef Žemlička, Praha 2003, s. 14.
48.Canapariova vojtěšská legenda Est locus, in: Slavníkovci ve středověkém písemnictví, Praha 1987, s. 135, pozn. e).
49.D. TŘEŠTÍK, Kosmova kronika, s. 57, 59-60.
50.Kosmova kronika česká, s. 35.
51.Srv. Zdeňka HLEDÍKOVÁ, Nejstarší břevnovský rukopis, in: Milénium břevnovského kláštera (993-1993), ed. I. Hlaváček – M. Bláhová, Praha 1993, s. 41-49; a především I. HLAVÁČEK, Příspěvky, s. 53-65. Nemožnost rekonstrukce podoby břevnovské klášterní knihovny konstatoval už Rudolf URBÁNEK, Legenda t. zv. Kristiána ve vývoji předhusitských legend ludmilských a václavských a její autor, díl 1.II, Praha 1948, s. 443, což mu však nezabránilo rozvíjet dalekosáhlé spekulace.
52.S odkazem na Marii Wojciechowskou, Kosmas z Pragi a benedyktyni, in: Opuscula Casimiro Tymieniecki septuagenario dedicata, Poznañ 1959; I. HLAVÁČEK, Příspěvky, s. 56.
53.Marie BLÁHOVÁ, Historia fundationis monasterii Brevnoviensis, in: Milénium břevnovského kláštera (993-1993), ed. I. Hlaváček – M. Bláhová, Praha 1993, s. 147.
54.D. TŘEŠTÍK, Počátky Přemyslovců, s. 107, 137; M. BLÁHOVÁ, Historia fundationis, s. 152, srv. ale i pozn. 37! Břevnovskou legendu Sancti Adalberti vita et passio zmiňují i František KRÁSL – Jan JEŽEK, Sv. Vojtěch, druhý biskup pražský, jeho klášter a úcta u lidu, Praha 1989, s. 388.
55.Kupř. F. KRÁSL – J. JEŽEK, Sv. Vojtěch, s. 388-389.
56.I. HLAVÁČEK, Příspěvky, s. 56.
57.M. BLÁHOVÁ, Historia fundationis, s. 149.
58.Oproti tomu R. URBÁNEK, Legenda 1.II, s. 443-463, připsal tuto kroniku až břevnovskému opatu Bavorovi z Nečtin, dlícím v úřadě na přelomu 13. a 14. století. K údajnému autorství opata Meinharda se Urbánek negativně vyjadřuje v Legendě 2.II, s. 375, pozn. 315.
59.M. BLÁHOVÁ, Historia fundationis, s. 151, 152.
60.Tamtéž, s. 151.
61.Tamtéž, s. 152.
62.Tamtéž, s. 152.
63.Kronika tak řečeného Dalimila, ed. Marie Krčmová – Hana Vrbová – Marie Bláhová, Praha 1977, s. 9.
64.Kronika tak řečeného Dalimila, s. 9. Srv. M. BLÁHOVÁ, Historia fundationis, s. 150-151.
65.M. BLÁHOVÁ, Historia fundationis, s. 150.
66.M. BLÁHOVÁ, Historia fundationis, s. 149, pozn. 17.
67.Viz přehled, který podává M. BLÁHOVÁ, O Kosmovi a jeho kronice, s. 232-234.
68.J. NECHUTOVÁ, Latinská literatura, s. 68.
69.M. BLÁHOVÁ, O Kosmovi a jeho kronice, s. 232. Srv. Bertold BRETHOLZ, Einleitung, in: Cosmae Pragensis Chronica Boemorum, MGH, Scriptores, Berlin 1923, s. XLV-XCIV.
70.Cosmae Pragensis Chronica Boemorum I, 28, s. 51.
71.M. BLÁHOVÁ, Historia fundationis, s. 154-161.
72.Srv. dodatky – viz Kosmova Kronika česká, s. 210-219, 222-223; a Kroniku mnicha sázavského, in: Pokračovatelé Kosmovi, ed. Václav Vladivoj Tomek – Karel Hrdina – Marie Bláhová – Zdeněk Fiala, Praha 1974, s. 11-31.
73.Toto líčí až pozdější přípisky – viz Kosmova Kronika česká, s. 217-218. Kosmas sám opět o Sázavě mlčí a Vratislavovu korunovaci připisuje trevírskému arcibiskupovi Egilbertovi – viz tamtéž, s. 123.
74.O. KRÁLÍK, Kosmova kronika, s. 128-142.
75.Kristiánova legenda – Život a umučení svatého Václava a jeho báby svaté Ludmily, ed. J. Ludvíkovský, Praha 1978, s. 8-11.
76.Dušan TŘEŠTÍK, Bratrovrahův syn, mnich Kristián, Dějiny a současnost 6, 1999, s. 6.
77.Naposledy David KALHOUS, Kristián a svatý Václav – obraz světce ve středověké legendě, Dějiny a současnost 12, 2006, s. 18-20.
78.Na možnou problematičnost vztahu světce Vojtěcha a domácího prostředí ostatně poukázal už Záviš KALANDRA, České pohanství, díl I. Nejstarší prameny, 2. vydání, Praha 2002, s. 334. Na rozdíl od Králíka ale pokládal ze všech světců, o nichž Kristiánova legenda pojednává, za „dokonale neproblematickou“ pouze sv. Ludmilu – tamtéž, s. 333-334.
79.O. KRÁLÍK, Kosmova kronika, s. 139-142, 206.
80.Kosmova kronika česká, s. 24. Srv. O. KRÁLÍK, Kosmova kronika, s. 141, 245-264.
81.Srv. tehdejší hodnocení Kosmovy úspěšnosti O. KRÁLÍKEM, Kosmova kronika, s. 238, 239.
82.Na druhou stranu bývá význam velkého schizmatu (alespoň bezprostředně po roce 1054) přeceňován. Jak poukazuje kolektiv autorů pod redakcí Bohumily ZÁSTĚROVÉ, Dějiny Byzance, Praha 1996, s. 219-223, neporozumění daná mentálními a kulturními rozdíly mezi Západem a Východem se objevovala už ve starověku, rozdělení říše i v detailech odlišné pojetí křesťanství jednotě také nenapomáhaly. Přesto vždy existovala snaha třecí plochy překonat. To bylo i smyslem poselství kardinála Humberta roku 1054. Události, k nimž v Konstantinopoli onoho roku došlo, lze (jistě s určitou mírou zjednodušení) označit za osobní konflikt mezi kardinálem Humbertem z Moyenmotiers a patriarchou Kerulariem. Nesmí se také zapomínat, že obě exkomunikace se týkaly pouze osob, nikoli institucí římské a byzantské církve jako celku. S tímto hodnocením souhlasí ve vztahu k pozadí vyhnání sázavských mnichů roku 1055 knížetem Spytihněvem I. také Vratislav VANÍČEK, Vratislav II. – první český král: Čechy v době evropského kulturního obratu v 11. století, Praha 2004, s. 48. I přesto lze jen těžko schizmatem ovlivněnou Kosmovu motivaci naprosto vyloučit; snad se ale podařilo relativizovat kategorické Králíkovo tvrzení.
83.Viz Václav CHALOUPECKÝ, Svatováclavský sborník, díl II/2. Prameny X. století legendy Kristiánovy o svatém Václavu a svaté Ludmile, Praha 1939.
84.Jeho vývoj mapuje František GRAUS, Slovanská liturgie a písemnictví v přemyslovských Čechách 10. století, Československý časopis historický 1966, s. 473-477; a Dušan TŘEŠTÍK, Slovanská liturgie a písemnictví v Čechách 10. století – představy a skutečnost, in: Svatý Prokop, Čechy a střední Evropa, ed. Petr Sommer, Praha 2006, s. 204-205, pozn. 3.
85.Petr KOPAL, Sázavský klášter jako středisko tzv. staroslověnské liturgie, Colloquia mediaevalia Pragensia 3 – Historia monastica I, Praha 2005, s. 141.
86.A to včetně Králíkem odkazované Kristiánovy legendy! Její autor o křesťanství cyrilo-metodějské orientace mluví jen v souvislosti s Velkou Moravou, jinde v textu nedává najevo, že by byla v soudobých Čechách praktikována. Z textu tak můžeme vyvodit pouze to, že Kristián nepatří k odpůrcům slovanské liturgie, ovšem ani, že by ji znal nebo dokonce obhajoval. Viz Kristiánova legenda, hlavně s. 12 a dále; F. GRAUS, Slovanská liturgie, s. 488-489; ohledně Kristiána jako pramene ke christianizaci Moravy a Čech srv. také názor Davida KALHOUSE, Poselství mnicha Kristiána – počátky křesťanství na Velké Moravě a v Čechách, Dějiny a současnost 7, 2005, s. 22-24.
87.Srv. F. GRAUS, Slovanská liturgie, s. 473-495.
88.Srv. vztah Byzance a západoslovanských zemí: B. ZÁSTĚROVÁ a kol., Dějiny Byzance, s. 340-343; Růžena DOSTÁLOVÁ, Byzantská vzdělanost, Praha 2003, s. 61-66.
89.Ve shodě s Třeštíkem také Martin WIHODA, Sázavský klášter v ideových souřadnicích českých dějin 11. věku, in: Svatý Prokop, Čechy a střední Evropa, ed. Petr Sommer, Praha 2006, s. 241-243.
90.Srv. D. TŘEŠTÍK, Slovanská liturgie, s. 189-218.
91.Viz Oldřich KRÁLÍK, Labyrint dávných dějin českých, Praha 1970, s. 117-148; TÝŽ, Slavníkovské interludium – k česko-polským kulturním vztahům kolem roku 1000, Ostrava 1966, mimo jiné s. 132-139; k Sázavě a jejímu kulturnímu ukotvení TÝŽ, Sázavské písemnictví XI. století, Praha 1961.
92.Srv. M. WIHODA, Sázavský klášter, s. 240.
93.Srv. P. KOPAL, Sázavský klášter, s. 141-144. Viz také Vladimír ONDRÁŠ, Byl svatý Prokop basilián nebo benediktin?, in: Světci a jejich kult ve středověku, ed. Petr Kubín – Hana Pátková – Tomáš Petráček, Praha 2006, s. 211-219.
94.Srv. D. TŘEŠTÍK, Kosmova kronika, s. 155-183; nověji TÝŽ, Mýty kmene Čechů, s. 99-167.
Autor: Opat
Kategorie
- Pro vkládání komentářů se musíte registrovat nebo přihlásit